S Viliamom Poltikovičom sa dokážete baviť na mnohé témy. Napríklad vám porozpráva o ufónoch, navštevujúcich peruánske regióny. Alebo o domorodcoch v Amazónii, ktorí v zmenenom stave vedomia komunikujú s rastlinami, bylinky tam ľuďom rozprávajú o svojich liečivých účinkoch. Trebárs taká ajahuaska...¹

Ale porozprávať sa Poltikovičom nemusíte len o paralelných svetoch, zdá sa, že celkom dobre rozumie aj svetu, v ktorom žijeme a ktorý mnohí považujeme za reálny. Viliam Poltikovič totiž videl hodne zákutí našej zemegule, precestoval ich a nakrúcal o nich dokumentárne filmy. Jeho záujem o ďaleké kraje nie je turistický, hľadá v nich čosi, čo katalógy neponúkajú. Ale režisér pozná tiež viaceré zákutia svojej bývalej vlasti, Československa, navštevuje pritom aj miesta, kam sa turisti ani „sviatoční filmári“ dodnes nehrnú.

A neplatí to len pre rozhovor, vlastne také sú aj jeho filmy. Tie bolo možné vidieť neraz aj v Čadci. Napríklad na Etnofilme v roku 1986 Amaro drom – Naše cesta, (Cena Slovenskej národopisnej spoločnosti SAV), v roku 1988 dokument rovnako s rómskou tematikou Samostatná rota (Hlavná cena v kategórii spravodajsko – publicistických filmov). V roku 1992 Hlavnú cenu Etnofilmu – Bronzového turoňa získava spomínaný film Stěhování osady. V roku 2002 sa v Čadci premietal film Kapka z poháru nesmrtelnosti o fascinujúcom stretnutí 30 miliónov pútnikov na sútoku posvätných riek Gangy a Jamuny (čestné uznanie).

Napokon, posúďte sami. Napríklad v rozhovore o zážitkoch z návštevy Peru okrem zmienok o mimozemšťanoch, návštevníkoch z paralelných dimenzií a o účinkoch zázračnej byliny ajahuasca zazneli aj tieto myšlienky o svete, v ktorom žijeme: „Lidé si kolikrát myslí, že to rozhodnou politici, vládnoucí mocenské struktury, ale to je jenom výkonná složka. Ta skutečná moc je v každém z nás. To, co si člověk myslí, jak přemýšlí, co si přeje, jaké myšlenky vyzařuje, z toho se sčítá celkový obraz světa […] Když člověk myslí pozitivně a chce pozitivní věci, tak tím přispívá k tomu, že ta myšlenka má opravdu největší tvořivou sílu […] Každý z nás může přispět k tomu, aby svět byl lepší, aby byl šťastnější, nejen pro sebe, ale pro všechny. To je věc, kterou může opravdu ovlivnit každý. Těžko třeba změním to, co si myslí politici, ale ovlivním sebe, to, co si myslím, co vyzařuji. A tím přispěji i k tomu, jaký ten svět bude.“²

A posúďte prosím aj na základe rozhovoru, ktorý sme viedli v prestávke projekcií na Etnofilme v Čadci v októbri 2010.

Vo vašich filmoch by sa dali pomenovať hádam dva hlavné tematické okruhy: Rómovia a východné filozofie a náboženstvá, ale charakterizovať možno vlastne jediný filmový výraz: bez výraznejších gest, bez zvláštnych postupov a efektov. Štýl teda pomerne prostý, dnes by sa možno povedalo, že konzervatívny. Je tá striedmosť zámerná, cieľavedomá?

Od změny poměrů je to především jedno téma, které mými filmy prochází: zajímám se hlavně o vnitřní duchovní život. Zajímají mě duchovní kultury různých národů, jejich výklad našeho světa, jejich hledání odpovědí, proč tu jsme, kam směřujeme, co je naším smyslem, co je smyslem veškerého bytí. To jsou samozřejmě věci neuchopitelné, ale mě to zajímá a tomu jsem pak i podřídil výrazové prostředky svých filmů, protože mi šlo především o to, nabídnout lidem nějakou inspiraci, jiný pohled na svět. Protože vidím, že spousta lidí i v západním světě hledá a pátrá po smysluplnějším životě. Jsme zvyklí na ohromnou pohodlnost - máme všechno po ruce, teplou vodu, jídlo, všeho máme dostatek, ale na druhou stranu nás to i hodně zotročuje a dělá nesvobodnými. Myslím si, že v našem životě potřebujeme prohloubit právě rozměr svobody a radosti. V tom nám mohou být inspirací ty národy, které my označujeme jako přírodní, které sice po materiální stránce nejsou rozvinuté, ale zase mají kontakt s bytím podstatně živější. Samozřejmě oni zase touží po materiálních věcech, které máme my, takže to směřování je oboustranné. Ale myslím si, že je stále hodně věcí v jejich životě pro nás přínosných, a to se snažím ve svých filmech zachytit a předávat. A tomu podřizuji i výraz svých filmů, že tedy nejdu ve stopách svých počátků, kdy jsem na škole inklinoval k experimentálnímu filmu, ale dnes mi spíš jde o sdělení. Samozřejmě se to snažím filmově ztvárnit, nechci, aby to byly jen nějaké povídající hlavy a seřazené synchrony, to určitě ne. Když to řeknu jednoduše, tak osvěta je pro mne důležitá.

A kde sa u vás berie ten záujem o spomínaný ústredný tematický okruh vašich filmov, kde sú zdroje záujmu o vnútorný duchovný život a duchovné kultúry rôznych národov vo svete?

Odmalička jsem cvičil jógu a vždy jsem se zajímal o orient, o východ. Zajímali mě indické filosofické systémy, takže když pak byla reálná možnost do Indie cestovat, hned jsem toho využil – vlastně ještě za socialismu. Byla to moje první zahraniční cesta na takzvaný devizový příslib. Nejprve jsem byl v Indii na obhlídce, pak jsem tam točil filmy, několik filmů. Východní filosofie mě hodně oslovila.

U nás to bylo takové zvláštní, oba rodiče jsou původně katolíci, ze Slovenska, ale vzhledem k tomu, že otec byl voják, tak samozřejmě nesměl být věřící. Ani mě nikdo k víře nevedl, nebyli jsme vychováváni jako věřící, ale vždycky mě to zajímalo. Už jako malý jsem přečetl bibli a studoval i všelijaké spirituální texty. Znal jsem ty věci, ale nepraktikoval jsem víru, nechodil jsem do kostela, to ne. Ale oslovila mě právě ta východní filosofie. A sice v tom, že byla taková jakoby širší, otevřenější. Křesťanský, respektive katolický pohled mi přišel okleštěný, trošku zjednodušený. Ale i to se mění, teď v řadě prohlášení, která uvedl papež minulý i současný, se vlastně mění i přístup katolické církve k víře a třeba ke spáse. Ale není to všeobecně známé, ani v katolických kruzích.

S týmto záujmom o duchovné otázky a so špecifickou hodnotovou orientáciou ste na FAMU študovali dokumentárny film, bolo to ešte v rokoch normalizácie...

Sledujete súčasný dokument, uvažujete nad tým, kam smeruje, ako ho robia iní? Kde je vaše miesto v kontexte súčasných trendov?

Jsem někde uprostřed toho. Co člověk, to názor, i na dokument. Já se příliš nezajímám o teorii, a tak se ani moc nezamýšlím, kam dnes směřuje dokumentární film. Jsem spíš ten praktik, tvůrce. Samozřejmě respektuji, že každý má právo točit si, co chce, no a pokud to má i nějaký ohlas a je o to zájem, tak proč ne?

Vždy jsem měl tendenci zabývat se tím, co bylo okrajem zájmu těch ostatních. Takže v období socialismu to byli třeba Romové, ale potom se to zase stalo módní záležitostí. Tím, že se změnily poměry a mohl jsem se zabývat tou duchovností, tak jsem se plně do ní ponořil, protože tomu se moc tvůrců nevěnuje, a pokud ano, tak je to duchovnost spojená s nějakým náboženstvím. Náboženství však já vidím spíš jako nástroj určité manipulace, možného zneužití, je tam zjevné propojení s mocenskými vlivy a podobně. Takže mě víc zajímá čistá lidská duchovnost, vnitřní prostor, oproštěný od kulturního a religiózního nánosu. Jak jsem říkal, jde mi o osvobozování lidské duše a znovuobjevení radosti, která by měla prostupovat naším životem. Samozřejmě, někdo si chce v životě prožít utrpení, prosím, má na to právo, ale spíš jde o to si život užít, mít z něj radost. K tomu směřuji a tomu se chci ve filmu věnovat i nadále.

Ako sa vám darí tieto témy realizovať? Kde ich nakrúcate, je na tvorbu tohoto druhu adekvátny priestor v súčasných televíziách?

O komerčních televizích škoda mluvit, ty nemají o tato témata vůbec zájem, ale i v České televizi je zájem čím dál tím menší. Projekty a náměty, které přináším, tam leží léta, nerealizují se. Mám tam například projekt, seriál o smrti. Chtěl jsem ukázat smrt z různých kulturních pohledů, jak se vypořádávají se smrtí různé národy, kultury. A taky smrt z různých aspektů, jako výsledek nemoci, úrazu, sebevraždy a tak dále. No a prostě mi v České televizi řekli, že se bez smrti obejdou. Takže to tam leží roky a roky a nic se neděje. Uznávám, na první pohled je to pro většinu depresivní téma, no nicméně je to téma, se kterým se musíme vypořádat. Samozřejmě, někdo se může před ním schovávat, ale jednoho dne prostě umře a je lepší být na smrt nějak připravený. Přijmout ji do svého života, pak je ten odchod mnohem jednodušší a můžu říct i příjemnější.

Naštěstí se mi daří sehnat prostředky i mimo hlavní média. Existují lidé, kteří jsou ochotni podpořit podobné projekty a vložit do toho prostředky. Takže před nějakými dobrými výdělky dávám přednost tomu, že si dělám, co chci. Raději vyžiji s málem, ale užívám si svobody tvorby.

Pokrok snímacej technológie a spracovania je úžasný, ako z neho profituje nezávislý dokumentarista ako vy?

Pred chvíľou sa tu v Čadci v súťažnom programe Etnofilmu premietal film Romský král. Je to váš návrat na miesta, kde ste pred sedemnástimi rokmi nakrúcali Stěhování osady, je to opätovné stretnutie s vtedajšími protagonistami. Pravda, v tom filme nejde len o porovnávanie s minulosťou. Ale jednak, čo sa zmenilo?

Na sklonku osmdesátých a na počátku let devadesátých jsem se věnoval romské problematice více, dá se říct systematičtěji. Zachytil jsem problematiku negramotných, problematiku druhé světové války, genocidu, také třeba romskou hudbu i různé aspekty sociální. Poslední film v té řadě se jmenuje Stěhování osady, což byl takový časosběrný snímek, natáčeli jsme, když se Romové stěhovali z chudých chatrčí do moderních panelových novostaveb. Film byl poměrně hezky přijat na festivalech a také veřejností. Myslel jsem si, že jsem to téma už nějak uzavřel, protože jak už jsem uvedl, zajímaly mě pak ty vnitřní věci, duchovní. No ale po letech mě oslovila Jarmila Poláková z asociace Film a sociologie, jestli bych v tom nechtěl pokračovat. Chvilku jsem váhal, jestli se vrátit, ale protože jsem v Žehře měl už i osobní vztahy, tak jsem si říkal, že se tam rád po letech podívám. Šel jsem do toho, přičemž jsem vůbec nevěděl, jak se to vyvine.

Bylo pro mě velikým překvapením, jakým způsobem se Romové díky působení moderních misijních církví mění. Pastoři je přesvědčili, že Bůh je všude, že není omezený jen na kostel. Pastoři Romy přijímají jako rovnocenné bytosti a oni se díky tomu změnili. Někdy naprosto neuvěřitelně, tak, že i z těch těžkých alkoholiků a kriminálníků se stali velice přátelští mírní lidé, kteří žijí naprosto spořádaným životem a zajímají se o druhé, nebijí se, neopíjejí. Nastal prostě obrat, který jen tak nevidím ani u lidí, kteří jsou duchovně orientovaní. To pro mě bylo úžasné zjištění a velice překvapivé. Byl jsem rád, že jsou schopni si najít svoje místo, potěšilo mě, že se daří i těm, co chtějí pracovat a žít jako majoritní společnost. Že v Anglii je tamější společnost přijala bez předsudků. Žije se jim tam hezky, Romové, kteří žili na Slovensku v chatrčích, žijí dnes v domech, které jsou nadstandardní i z našeho pohledu. Jsem rád, že tento film vznikl a možná se tam po letech zase vrátíme, kdo ví?

Ta změna, která nastala díky působení křesťanské misijní církvi, není jednoznačná záležitost. Samozřejmě, můžeme to hodnotit pozitivně, ta proměna je úžasná, je to opravdu až neuvěřitelné, co se podařilo. Ale když se na to podíváme hlouběji, tak tam vidíme určitou manipulaci, je tam jistý nátlak. Vyžaduje se po nich, aby žili jako Ježíš Kristus a následovali jeho zákony, straší je, že když tak žít nebudou, přijdou do pekla a budou zatraceni. Je to zjednodušení, ale je to moment, který na emotivní iracionální Romy silně působí. Tak samozřejmě je to otázka, jestli je to dobrá metoda, změnit se díky nějaké manipulaci, díky určitému strachu.

Záležitost druhá – jak dlouho změna vydrží? Dnes můžeme mluvit o tom, že tato vnitřní proměna Romů trvá již několik let. Našli svůj smysl života. Bude-li to fungovat i nadále, nevíme, to je opravdu otázka. Proto by bylo zajímavé se k tomu ještě někdy s kamerou vrátit.

Ještě k té manipulaci: ani my si třeba neuvědomujeme, čím vším jsme manipulováni a s jakým strachem vlastně žijeme, co všechno na nás působí. Takže i nad tím bychom se měli zamyslet, co všechno nás utváří a ovlivňuje. Jestli je to tak dobře, jestli i my nemůžeme žít nějak jinak. Daleko svobodněji a radostněji.

Ďakujem za rozhovor.

Pozrite si tiež časť rozhovoru s režisérom nakrútenú na video: